Promyšlená klimatizace včelích úlů

Jedním z hlavních přínosů moderních nástavkových úlů je jejich snadná rozebiratelnost, která je dnes vyžadována i v platných zákonných normách. Přesto stojí za pozornost také cenné zkušenosti starších včelařů z dob, kdy včelstva nebyla oslabována roztoči a nemocemi a kdy medu byl dostatek—někdy dokonce tolik, že se jeho přebytky nechávaly zkvašením přeměnit na lahodné nápoje.

Princip přirozeného včelaření spočívá zejména v udržení stabilního a harmonického prostředí uvnitř včelího úlu. Již v roce 1946 Johan Thur poznamenal, že včelami udržované teplo, nasycené specifickým "hnízdním pachem", tvoří aseptické prostředí chránící včely před vznikem a šířením nemocí uvnitř úlu.

Moderní rámkový úlový systém nám na jedné straně umožňuje snadnou manipulaci s plásty, jejich kontrolu či přeuspořádání. Na straně druhé pravidelné a časté otevírání úlu vede k narušení optimálního mikroklimatu a úniku tohoto ochranného "hnízdního pachu". Včely pak musejí vynaložit množství energie navíc, aby toto ideální aseptické prostředí obnovily, což se zároveň projevuje vyšší spotřebou medných zásob.

Dalším aspektem je samotné umístění rámků, které cíleně brání včelám přistavovat plásty k vnitřním stěnám úlu. Toto opatření sice usnadňuje manipulaci, nicméně má také své nevýhody. Důvod, proč včely samovolně staví voskové dílo až ke stěnám, je totiž ryze praktický: utěsňují tím prostor, vytvoří tak malé uzavřené „pokojíky“ uvnitř úlu a minimalizují zbytečné úniky tepla, což jim pomáhá efektivně regulovat vnitřní klima.

Včelí stavba plástů, včetně takzvané "divočiny" – přirozeného díla stavěného mimo rámky – je fascinující dílo s jasnou funkcí. Divočinou včely často uzavírají nebo přepažují mezery v úlu, zastavují proudění vzduchu tam, kde by zbytečně unikalo drahocenné teplo a udržují optimální cirkulaci tam, kde ji potřebují.

Tento systém přírodní klimatizace funguje dokonale: ohřátý vzduch zůstává v horních částech úlu, protože je lehčí, zatímco vydýchaný, oxidem uhličitým obohacený vzduch odchází spodem – přes otevřené okraje přirozeně vystavěného včelího díla – pryč z úlu ven. O tomto principu hovořil již Theodor Weippl v roce 1936.

Z uvedených pozorování tedy vyplývá, že řešením problémů současných včelařů není nutně další izolování či využívání moderních materiálů (polystyrenových úlů), ale především lepší poznání přirozených zákonitostí včelí stavby a cílené využití jejich přirozeného způsobu stavění.

z webu beeinfo od Pavel Možíš